Naproti mně, mezi mraky, se skrývá vrchol sopky. Má ostrý, kuželovitý tvar. Ještě netuším, že za týden se tam vydám. Zaměřuji svůj pohled dolů. Obrovské jezero je obklopeno horami a hustou zástavbou místních vesnic. Na jezeře se vznáší chrám Pura Segara Ulun Danu Batur. V přesném překladu jeho název znamená „vodní chrám na jezeře Batur“.
Mám pocit, jako by tu žádní jiní turisté nebyli. Nejsou tu žádné evropské restaurace, hlučné bary ani písečné pláže. Místo toho tu jsou warungy, kde se podává vynikající nasi goreng (česky smažená rýže). Jsou tu malé kavárny s balijskou lógrovou kávou. Jsou tu dva obchody s potravinami a jeden bankomat, který však většinou nefunguje. Téměř u každého domu je rýžové pole. Ostatně sopečná půda je pro pěstování příznivá. A každé ráno vás probudí kokrhání kohoutů.
Na cestě do ráje
Rodina na Bali
Na rozdíl od jiných míst, kde jsem na Bali bydlela, nemá pokoj klimatizaci. Na stěně je připevněný malý ventilátor. Vybrala jsem si penzion Batur Pyramid Guesthouse. Jedná se o malý penzion jen se 4 pokoji. Ten můj má 16 metrů čtverečních. Jeho vybavení je na balijské poměry typické. Uprostřed stojí dřevěná manželská postel a po obou stranách jsou malé noční stolky. Stojí zde také větší stůl se židlí. K pokoji patří vlastní koupelna.
Penzion spravuje Putu, nejstarší syn majitelů. Donedávna žil v Denpasaru, kde studoval ekonomii. Nyní se vrátil domů, aby začal podnikat. Jeho strýc působí jako řidič a vozí hosty na výlety. Bratranci se starají o pořádek a vaření. V kuchyni jim pomáhá také Putuova matka. Stavba dalších dvou pokojů se právě blíží ke konci. Jejich součástí bude obrovská terasa s výhledem na sopku a jezero. Dále Putu plánuje vybudovat prosklenou restauraci pro hosty. V okolí se to hemží mouchami. Chybí zde místo, kde by se dalo v klidu najíst a strávit čas bez otravných much.
Vděčnost
Každodenní život je zde souhrnem rituálů. Matka Putua každý den dává před dům obětiny. Říká se jim canang sari. Jsou to malé pletené košíčky, které jsou naplněné květinami, drobným občerstvením a hořícím kadidlem. Tímto způsobem Balijci projevují svou vděčnost bohům.
Večer se scházíme na terase. Ta se nachází mezi pokoji pro hosty, kuchyní a domem hostitelů. Téměř každý den tu sedím společně s Putuem a jeho rodinou. Učí mě, jak se balijsky řekne „dobrý den“, „děkuji“ nebo „přeji hezký den“. Přidávají se k nám i další hosté. Starší pár ze Singapuru je smutný, že jim nepřálo počasí, takže na vrcholu sopky viděli jen šedé mraky. Mladá Řekyně vřele vybízí k návštěvě ostrova Nusa Penida. A Francouz, který cestuje a pracuje na dálku, nahlas uvažuje o tom, že se na Bali přestěhuje.
Pohostinnost Putua a jeho rodiny předčí má očekávání. „Pokud máte žízeň, řekněte to mně nebo mému personálu a uvaříme Vám čaj, kávu. Máte-li hlad – uvaříme Vám, na co budete mít chuť. Pokud něco na pokoji nefunguje, řekněte nám to. Opravíme to,“ říká Putu. „Jste mým hostem, jste v mém domě.“
Desítky teras, jeden výhled
Batur – v Kintamani se všechno točí kolem tohoto slova. Tak se jmenuje zdejší činná sopka. Na jejím úpatí leží největší jezero na ostrově – jezero Batur. Kintamani denně navštěvují stovky lidí. Dlouho se tu však nezdrží. Stráví tu jednu, maximálně dvě noci. Vystoupají na vrchol sopky a pokračují v cestě. Ti, kteří se nechtějí unavit, si užívají výhled z teras kaváren podél ulice Raya Penelokan. Je tu dokonce i Starbucks!
Jeden den v Kintamani bohatě stačí. To jsem se dozvěděla od jednoho známého během prvního dne na Bali. „Vůbec se tam nezastavuj! Vyraz z Ubudu po půlnoci, vystoupej na vrchol sopky před východem slunce a vrať se do Ubudu dřív, než udeří poledne. Kromě sopky tam není co dělat,“ radil další. Je dobře, že jsem ani jednoho neposlechla.
Wayan
Pohyb po vesnici je pro mě problém. Nemám řidičský průkaz, takže jsem si nepůjčila skútr. Služby jako Gojek nebo Grab, obdoba Uberu, v této oblasti nefungují. S pomocí přichází Putuův strýc Wayan. Stává se mým průvodcem. Mám dojem, že každý, koho na Bali potkám, se jmenuje Wayan. Později se dozvídám, že Balijci dávají svým dětem jména podle pořadí, v jakém se narodily. První dítě – Wayan, druhé dítě – Made, třetí dítě – Nyoman, čtvrté dítě – Ketut. A když se narodí páté? Řada začíná znovu a jmenuje se také Wayan!
Wayan v průběhu let vodil výpravy k sopce. Ví, kudy vedou nejzajímavější stezky, kde jsou nejlepší vyhlídky. Jednoho dne se ve čtyři hodiny ráno vydáváme na cestu, abychom se dostali na jednu z nich a pozorovali východ slunce. Na vrcholu nacházíme skupinu dívek, které ve světle rudých paprsků cvičí jógu. Jak se jejich úsilí zvyšuje, roste i intenzita barev na obloze. Když slunce vykoukne zpod mraků, na horu vystupuje také starší žena. Jen tak, uprostřed ničeho, si postaví termosky s horkou vodou a barevné hrnky. Začne prodávat čaj a kávu. Samozřejmě balijskou, s lógrem.
Ochutnávám také jednu z nejdražších káv na světě. Navštěvuji místní plantáž, kde sleduji proces výroby slavné kávy kopi luwak. Jedná se o druh kávy vyráběný ze zrn, která se získávají z trusu zvířete zvaného cibetka. A když si pomyslím, že za 100 gramů této kávy musíte zaplatit více než 1500 korun… Kopi luwak mi nechutná. Je příliš kyselá. Mám raději sladší kávu s přídavkem avokáda.
Obdivujte Bali
Wayan mi na čelo, mezi oči, lepí zrnka rýže. Balijci věří, že to přináší štěstí a blahobyt. Před vstupem do chrámu si oblékám sarong. Zakrytí boků a nohou je povinné pro muže i ženy. Přicházíme k chrámu Pura Ulun Danu Batur. Jedná se o druhý nejvýznamnější chrám na Bali. Původně byl zničen výbuchem sopky Batur v roce 1926. Několik dní po této události se jej místní obyvatelé rozhodli obnovit.