V Ammánu, hlavním městě Jordánska, jsem přistála na začátku listopadu. Toho dne v celé zemi vedly vydatné deště k záplavám. Ubytování, které jsem si objednala, bylo pryč. Peníze se mi nepodařilo získat zpět. Když jsem čekala v kanceláři dopravce, který zajišťuje cesty na jih země, proklínala jsem své příliš horlivé plánování. Cestovní plán se zpozdil o dva dny. Pracovník autobusové společnosti JETT mě ujistil, že si mohu bezplatně přebookovat jízdenku na jiný den. Na který? To už nebyl schopen říct.
Dvacet čtyři hodin na cestě
Veřejná doprava v Jordánsku není příliš rozvinutá. Autobusy, a to i na hlavních trasách, jezdí často jednou denně. A obvykle odjíždějí brzy ráno, což znemožňuje efektivní přesuny. Přímá cesta z Ammánu do Wadi Rum trvá autem asi čtyři hodiny. Pokud, stejně jako já, neřídíte a nechcete se připojit k turistickým skupinám, bude vám cesta do cíle trvat více než 24 hodin. Nejdřív jedu autobusem z hlavního města do Wadi Musa. Druhý den kolem šesté hodiny ranní chytám autobus do Wadi Rum Visitor Centre. Tam mě vyzvedává Mehedi, organizátor pouštních výletů v regionu.
Vždy je dobré mít s sebou několik bankovek navíc. Cena jízdného se liší podle řidiče a jeho nálady. Dočetla jsem se, že obvykle stojí jízdenka mezi Wadi Musa a Wadi Rum 7 jordánských dinárů. Platím 8. Muž za mnou platí 10. Rychle naskakuji do autobusu a vzhledem k brzké hodině se snažím si zdřímnout. Moc se mi to nedaří, protože z autorádia se line hlasitá hudba. Místní skladby se střídají se zahraničními hity. Rozhlížím se kolem sebe. Řidič jemně pohupuje hlavou do rytmu hudby. Jednu ruku má na volantu a druhou vystrčenou z okénka, kouří cigaretu. Usměju se, protože na několika místech je nalepená nálepka se zákazem kouření.
Nejsladší čaj, jaký jsem kdy v životě pila
Mehedi mě vítá s širokým úsměvem. Je stejně vysoký jako já. Na sobě má dlouhý, volný bílý šat po kotníky, kterému se říká thawb. Hlavu má zakrytou kefíjou, šátkem, který ho chrání před sluncem a pískem. S překvapením si všimnu, že má na nohou sandály, zatímco já jsem si obula sportovní boty. Později mě přesvědčuje, že sandály jsou v poušti jedinou správnou obuví, protože nosit ponožky a uzavřené boty není v horkém a vlhkém podnebí pohodlné, a zejména proto, že se do nich snadno dostane písek.
Mehedi má dva chytré telefony. Stihne se mě zeptat, jaká byla moje cesta, když najednou jeden z nich začne zvonit. Zvedne ho a začne mluvit arabsky. Mluví velmi rychle a hlasitě. Po chvíli hovor ukončí a požádá mě, abych ho následovala. Dojdeme na parkoviště, kde nasedáme do bílé Toyoty Land Cruiser, která už má něco za sebou. Po několika minutách jízdy se úzkostlivě rozhlížím po bezpečnostním pásu. Pevně se držím dveří, protože díky dunám a nerovnému terénu je cesta hrbolatá a Mehedi nesundává nohu z plynu. Ve vzduchu je oranžový písek – cítím jeho zrnka v očích, na tváři i pod oblečením.
Přede mnou se rozprostírá pouštní krajina. Zpočátku se zdá, že jde o pruhy zdánlivě jednotvárného písku. Ve skutečnosti je však Wadi Rum biotopem flóry a fauny, přizpůsobeným k přežití v neúprosném horku. Obklopují ho monumentální geologické útvary. Ty zdobí jeskynní malby, které vyprávějí příběh starý miliony let.
Přijela jsem sem, abych strávila několik dní v poušti s beduíny. Jsou nejstarším arabským kmenem, jež kdysi žil v neustálém pohybu. Odhaduje se, že v Jordánsku žijí téměř 4 miliony beduínů, ale jen malé procento z nich stále žije kočovným způsobem života. Co se však nezměnilo, je jejich vazba na poušť a využívání jejích přírodních zdrojů. Kdysi k chovu zvířat a pěstování plodin, dnes k rozvoji cestovního ruchu.
Ještě jsem ani nestačila vystoupit z auta a už mi někdo podává sklenici horkého a neobvykle sladkého čaje. Říká mi, abych se posadila a odpočinula si. Dojeli jsme do tábora, ze kterého se chystáme vyrazit hluboko do pouště. Mehedi nám vypráví, jak začínal jako řidič. Dnes se zabývá koordinací rezervací, provozem webových stránek a odpovídáním na dotazy zákazníků. To mu zabírá spoustu času, protože v současné době nabízejí víc než tucet typů zájezdů – od několikadenních pobytů uprostřed pouště až po horolezecké eskapády. A o zájemce, zejména v hlavní sezóně (březen až květen a září až listopad), není nouze!
Přistáli jsme snad na Marsu?
„Už dost toho klábosení,“ pronese Mehediho kolega. Usmívá se od ucha k uchu, popohání nás a tleská při tom rukama. Jak se ukáže, je to Aamir, můj průvodce po Wadi Rum. Stejně jako Mehedi je oblečen do thawbu, přes který má přehozenou vestu. Listopadové dny v poušti mohou být chladné!
Rychle si zvykám na Aamirův bezstarostný a energický styl jízdy. Díky tomu se mohu soustředit na obdivování pouštní krajiny podobné Marsu, ostře řezaných skalních útvarů, kamenných mostů… První část dne trávíme tím, že projíždíme pouští, samozřejmě vysokou rychlostí, a odškrtáváme si klíčové body ze seznamu.
Po několika minutách jízdy zastavujeme u červených dun. Vyšplháme až na samý vrchol a kocháme se pohledem na závěje táhnoucí se všemi směry. V dálce zahlédneme vysoké hory z pískovce a žuly, kterým místní obyvatelé někdy říkají „jebels“. Otáčím hlavu všemi možnými směry, napínám zrak, a přesto je pro mě těžké pochopit, jak je tato poušť velká. Čím déle se dívám, tím víc mám dojem, že se obzor vzdaluje. Ze zamyšlení mě vytrhne Aamir, který navrhuje, abychom rychle seběhli z kopce. Přikývnu a po několika vteřinách mi dojde, proč to chtěl udělat. Při běhu po měkkém písku máte pocit, že se vznášíte, jako byste sjížděli na vlnách. Podívám se směrem k Aamirovi, který jako dítě propukne v smích a křičí, jak běží dolů. Tolik radosti!
Naší další zastávkou je kaňon Khazali. Protože se blíží dvanáctá hodina, můžeme tak na chvíli uniknout spalujícímu slunci a schovat se mezi stěny kaňonu, které jsou pokryté islámskými nápisy. Některé z nich ukazují cestu a jiné předávají učení o islámu. Protéká tudy také malý potůček, takže je někdy potřeba trocha tělocviku, aby bylo možné projít celou trasu a například si nenamočit boty.
Aamir uprostřed pouště zapaluje táborák. Po opuštění kaňonu nasedáme do džípu a za pár minut přijíždíme na odlehlé místo. Zde si dáváme oběd. Hlavní jídlo chutná trochu jako guláš – je to hustá směs různých druhů zeleniny: rajčat, fazolí, hrachu. Kromě toho mám na výběr z několika druhů humusu a čerstvý, výborný pita chleba.
Most Um Frouth spojuje dvě obrovské skály stojící vedle sebe. Zatímco já ještě obdivuji útvar zespodu, Aamir už je na cestě nahoru. V sandálech. Nahoru po strmé skále. Najednou se ke mně otočí a křikne: „Na co čekáš? Jdeme nahoru!“ Ani se nehádám, a přestože to nevypadá bezpečně, následuji ho. Výstup, ačkoli je velmi strmý, trvá necelých dvacet minut. Když jsem na vrcholu skály, dívám se na nekonečné moře písku, na stopy, které tu zanechávají vozidla, jež tudy denně projíždějí, na skály měnící barvu v zapadajícím slunci.
Aamir měl pravdu. Den se pomalu chýlí ke konci. Ve srovnání s horkým polednem cítím, že se dost ochladilo. V listopadu může teplota rychle klesnout pod deset stupňů. Můj průvodce znovu na odlehlém místě rozdělává táborák. Doporučuje mi, abych si sedla blízko ohně. Vystrkuji ruce směrem k plamenům, hřeji se a pozoruji, jak se Wadi Rum noří do tmy.
Večer v poušti
Mám pocit, že jsem uprostřed pouště sama. Náš tábor je daleko od pouštních atrakcí, obklopený vysokými skalami, velmi soukromý. Spíme ve stanech, kde jsou jen postele, polštáře a deky. Spousta dek! Není tu žádné topení, zásuvky ani noční lampičky. Koupelny jsou venku – dva záchody, dvě sprchy. Teplá voda teče z obrovské nádrže, kde se ohřívala přes celý den.
Jen vykopat plechy a hostina může začít! K večeři jsme dostali Zaarb, typickou beduínskou pochoutku. Její jedinečnost spočívá ve způsobu přípravy. Nejprve se v zemi vyhloubí jáma, ve které se rozdělá oheň. Poté se dno jámy vyloží kameny. A když jsou dostatečně rozpálené, přikryjí se plechy s kousky masa a zeleniny kovovým víkem, dekou a zahrabou se v jámě. Po necelých dvou hodinách je jídlo hotové. Shromáždíme se v obrovském stanu. Slouží jako obývací pokoj a místo pro setkávání. Každou minutou se zaplňuje víc a víc a ke mně a Aamirovi se přidávají další cestovatelé, jejich průvodci. Stan zaplňují zvuky hovoru a smíchu. Aamir se stará o to, aby každý ochutnal jídlo, každou chvíli nám dolévá sladký čaj a celou dobu vypráví o tom, jak se stal průvodcem. Vzpomíná na své první výpravy, na to, jak se učil anglicky, a ukazuje nám fotky svých dětí.
Skutečné kouzlo Wadi Rum nespočívá v úchvatné krajině, a dokonce ani v beduínských tradicích. Odhaluje se v okamžicích, jako je tento. Když uprostřed jordánské pouště najdou společný jazyk lidé z různých koutů světa, z různých kultur a různého vyznání.