Na začátku se ozývají jemné údery na bonga, dva napevno spojené bubny. Po chvíli se k nim přidávají maracas a guiro, perkusní nástroj vytvořený z kalabasy. Večer teprve začíná, ale v Cuba Ocho už je těžké najít volný stůl. Je to jeden z nejoblíbenějších klubů v Malé Havaně, na její nejvýznamnější ulici zvané Calle Ocho. Turisté i štamgasti sem chodí na koncerty, popíjet mojito nebo cuba libre, dívat se na obrazy kubánských umělců visící na stěnách, u stropu, namalované na deskách stolů. „Umění je tu doslova všude! Je tu proto, abyste si ho užili!“ Říká Roberto Ramos, majitel Cuba Ocho.
Lodí i na vorech
V roce 1992 se Roberto Ramos jako sedmnáctiletý vydal z Havany směrem k pobřeží Key West. Od vysněného života v USA ho dělilo pouhých 90 mil. Byl jedním ze statisíců Kubánců (přesný počet nikdo nezná), kteří se v průběhu let pokusili dostat do Spojených států po moři. Roberto Ramos se plavil na rybářské lodi a v podpalubí měl ukrytou svou první malou sbírku umění. Jiní se plavili na vorech sestavených z prken, polystyrenu a traktorových duší, někdy dokonce na surfovacích prknech. Mnozí z nich se usadili v Malé Havaně, čtvrti vytvořené ze stesku po té skutečné, ze stesku po domově, po chuti sladkého manga a smaženého manioku s omáčkou mojo verde s česnekem, bylinkami a olejem.
Nechtěl jsem žít v otroctví
Miami je jedno z nejvíc hispánských měst ve Spojených státech. Hispánci tvoří asi 70 % celkové populace a v obchodě nebo v taxíku se snáze domluvíte španělsky než anglicky. Mezi Mexičany, Dominikánci nebo Guatemalci jsou zde nejpočetnější skupinou právě Kubánci. Ne všichni, tak jako Roberto Ramos, se plavili přes moře; někteří přiletěli na pozvání rodiny, mnozí překročili americko-mexickou hranici. Legálně nebo tajně, v závislosti na migrační politice a rozhodnutích následujících prezidentů USA. Odjeli od revoluce, během které se v roce 1959 na ostrově ujal moci Fidel Castro.
Zpočátku migrovali političtí odpůrci revoluce, ale postupem času se k nim přidali i ti, kteří prostě chtěli začít žít lépe, něco si vydělat, nestát hodiny ve frontách v obchodech a nebát se o každé utracené peso. Proč se Roberto Ramos rozhodl opustit Kubu? „Nechtěl jsem žít v otroctví. A dokud nebude Kuba svobodná, nevrátím se,“ prohlašuje. V Miami ho čeká mise, kterou musí splnit. Připomíná kubánské umělce, které režim vymazal. Cuba Ocho je místo s atmosférou, s nábytkem zakoupeným z bývalého baru Franca Sinatry. Ramos také nakupuje, vyvěšuje ve svém klubu-galerii a prodává obrazy těch Kubánců, kteří si nerozuměli s Fidelem Castrem. Protože na Kubě, a to i té dnešní, je místo jen pro malíře, spisovatele, hudebníky, kteří nekritizují autority.
Domino plné emocí
Na návštěvu Malé Havany nemusíte čekat až do setmění. Calle Ocho, kde se večer tančí, žije i přes den. V Parku Maxima Gomeze se scházejí starší, svátečně oblečení Kubánci, aby si zahráli domino. Je to jejich národní hra, a i když je to těžko uvěřitelné, dokáže v hráčích i pozorovatelích vzbudit skutečné emoce. Hraje se ve čtyřech lidech, dvojice proti dvojici, a dvojité klepnutí prsty na stůl znamená, že už nemáte žádné další kostičky domina k přidání. V Parku Gomez jsou všichni v košilích, nažehlených šatech. jako by se chystali na narozeninovou oslavu. Někteří s doutníkem v ústech, dalším atributem Kubánců. Káva a doutníky! To jsou symboly ostrova, které nesmí chybět ani v Malé Havaně. Káva se pije černá, silná a sladká. Nejlépe po každém jídle, které se v této části Miami samozřejmě připravuje v kubánském stylu.
Pod okýnkem Versailles
Jako předkrm si objednávám fufu, což je pyré z plantain banánů, a jako hlavní chod jedno z nejtradičnějších kubánských jídel – ropa vieja. V doslovném překladu název pokrmu znamená staré hadry a jedná se o dlouho vařené trhané hovězí maso v omáčce z vína a rajčat. Nejčastěji se podává s rýží a černými fazolemi, případně také se smaženým maniokem nebo bramborám podobnou malangou. Tradiční kubánská jídla podává vyhlášená restaurace Versailles v Malé Havaně. Nedá se však říci, že byste se zde najedli tak jako na ostrově. Hovězí maso se v kubánských domácnostech už léta nejí a ryby jsou také nedostatkovým zbožím. Krize na ostrově, která se měsíc od měsíce zhoršuje, je vidět i na talířích. Miami je tak vzpomínkou na to, jak se dříve na ostrově jedlo.
Kromě vynikajícího jídla je Versailles proslulé také svým „okýnkem“. Kubánci si v něm kupují kávu s sebou a vedou pod ním politické debaty. Komentují dění na ostrově, nové nápady a omezení kubánské vlády, represe a zatýkání. Někdy v rozhovoru sklouznou k tématům z politického života v Miami, ale emoce v nich vyvolává hlavně to, co se děje v zemi, kterou opustili.
Město na celý život
Druhým, formálnějším, centrem politického života kubánské emigrace je Muzeum invaze v Zátoce sviní, obvykle nazývané Dům brigády 2506, kterým mě provádí jeden z veteránů, Aurelio Pérez-Lugones. V dubnu 1961 skupina kubánských emigrantů s podporou CIA a americké vlády napadla vlastní zemi. Jejich cílem bylo vyvolat na ostrově proticastrovské povstání a svrhnout revoluci. Invaze se však nezdařila a většina členů brigády 2506 byla zajata. Po více než roce a půl kubánská vláda souhlasila s předáním zajatců do USA výměnou za potraviny a léky v hodnotě 53 milionů dolarů.
„Ocitl jsem se v posledním letadle, které opustilo Kubu. V Miami nás přivítal prezident Kennedy,“ vzpomíná Pérez-Lugones. „Po porážce v Zátoce sviní už nikdo neviděl alternativu k revoluci, v očích Latinské Ameriky byl Castro Davidem, který porazil Goliáše,“ uzavírá. Od té chvíle věděl, že právě Miami bude jeho domovem, a to nejen na nějaký čas, ale možná na celý život. V muzeu si prohlížím památky a archivní fotografie; zde se konají setkání a konference veteránů. V Parku paměti Malé Havany stále hoří oheň a na pamětní desce je nápis „Na počest našich veteránů“.
Discover Miami on your own
Angela hledá své místo v Miami
„Není to tak, že by celé Miami žilo politikou. Někteří lidé se o ni vůbec nezajímají. Přicházejí sem prostě proto, aby měli lepší život, aby si mohli splnit své sny,“ vysvětluje Angela, která ve Státech žije teprve rok. Na Kubě pracovala v cestovním ruchu, což znamená, že si nevydělávala špatně. Kubánci ve státních zaměstnáních (tj. většina obyvatel) vydělávají v přepočtu kolem 30 dolarů měsíčně. Díky práci v cestovním ruchu mají možnost vydělat si více. Po pandemické krizi se však cestovní ruch na ostrově ještě zcela nezotavil.
Angela byla stále více frustrovaná, a tak se nakonec rozhodla odejít. Podařilo se jí dostat do Států přes Mexiko, podrobnosti však raději neprozrazuje. Dnes jezdí taxíkem a vyráží na jízdy po celém městě. Projíždí Malou Havanou, aby se dostala dál na pobřeží, na písečné, široké pláže South Beach a Miami Beach. Jezdí do bohaté čtvrti Coral Gables, která vznikla ve dvacátých letech minulého století, a do čtvrti Brickell plné mrakodrapů. Navštěvuje také Malé Haiti a Malé Santo Domingo, obydlené nově příchozími z Dominikánské republiky. Vidí Miami skládající se z různých kultur, zvuků a tradic, různých snů a vzpomínek.