Strmé ulice vedou jednou prudce nahoru a zase dolů. Pěkně jsem se u toho zpotil. Je 11 večer, ale Alfama ještě dlouho nepůjde spát. Rodiče pomalu tlačí kočárky s miminky a děti hrají fotbal na náměstí před muzeem Fado. Nejlepší je na první pohled nenápadný 12letý kluk v žabkách. V jedné ruce drží pytlík chipsů, dovedně odráží míč a předvádí velkolepé triky. Navazuje oční kontakt s turisty a vybízí je ke společné hře. Ty, kteří ho podcení, čeká nemilé překvapení. Kluk je ve výborné formě a myslím, že ho dnes už nikdo nepřekoná.
Navzdory pozdní hodině je hlučno a ze všech stran mě obklopuje chaotická směs jazyků. Portugalštinu – šustící a lehce špinavou – tu uslyšíte jen zřídka. Z nedalekých hospod a restaurací zní písně fado, které místní hrají pro turisty. Jsou dramatické, smutné, ale i trochu teatrální. Elegantně oblečení číšníci křičí na kolemjdoucí: „Pouze dnes autentická portugalská hudba, 3chodová večeře za 50 eur na osobu!“ Tato nabídka však přiláká tak akorát bohaté americké turisty.
Kráčím dál a ptám se sám sebe – proč je tu tak hezky, když to tady vypadá tak strašně? Ošumělé zdi, dlouho nerenovované fasády, kalhoty a ponožky visící na šňůrách v každém druhém okně. V jednom z bytů se otevírají dveře a koutkem oka vidím polonahý pár, který leží na matraci u televize.
Tmavé uličky působí strašidelně a rozhodně bych v nich nechtěl nikoho potkat. Alfama však není proslulá pouze tmavými a úzkými uličkami. Čekají mě také zanedbané, klikaté a těsné průchody a nespočet schodů. Naštěstí tu nebyli žádní podezřelí kolemjdoucí. Když jsem tu před mnoha lety byl naposled, nedalo se zde klidně procházet bez toho, aniž by na mě někdo z uličky nekřičel: ei Maradona você quer comprar haxixe! Albo: maconha, olha só os olhos!
Někomu se ztratila kočka. Pravděpodobně se přidala k některému z gangů, které se zde potulují (jedinému, který jsem zde potkal). Chvíli pozoruji, jak klidně odpočívají a jak velká mají břicha. Zdá se, že se jim docela daří a fungují zcela legálně.
Hledání pravé tváře Lisabonu
Vydal jsem se do Alfamy, abych poznal pravou tvář Lisabonu. Jedná se přece o nejcharakterističtější a nejstarší čtvrť tohoto města. Dle mého názoru by ji měl navštívit každý, kdo chce zažít pravé Portugalsko. Začínám tedy objevovat a snažím se to všechno nasát – atmosféru, historii, budovy, slova.
Vydejte se hledat pravou tvář Lisabonu
Alfama mi však nestačí. Na svém seznamu odškrtávám známé vyhlídky jako Miradouro Das Porto Da Sol (která kdysi sloužila jako východní vstupní brána do města) nebo Miradouro Graça, poblíž které jsem kdysi bydlel. Pochutnávám si na Pastéis de Nata z údajně nejlepší cukrárny ve městě (Pastéis de Belém), obdivuji nástěnné malby a zastavuji se téměř u každé budovy s pestrobarevnými azulejos. Nespokojen jedu tramvají číslo 28 a vidím zříceniny římského divadla. Poté zamířím do parku Estrela, který navštěvují převážně místní. O něco později mi průvodce, kterého jsem si najal, vypráví o tom, že Portugalsko bylo kdysi světovou velmocí a mělo gigantické zásoby zlata a soli. Podrobně popisuje, jak se žilo za diktatury Antónia Salazara a s dojetím v hlase zmiňuje i četná zemětřesení a tsunami, které zasáhly hlavní město.
A když už si myslím, že se téměř dotýkám srdce Lisabonu, zasáhne mě otázka jako blesk.
Počkat, je to skutečně ta pravá tvář Lisabonu? Tato několikadenní procházka po povinných turistických památkách? Je to trochu jako tvrdit, že znám pravou Prahu, protože jsem navštívil Kafkovo muzeum a poslepu narazil na Karlův most.
Všude je to stejné
Ztracen v myšlenkách jsem si ani nevšiml východu slunce a začátku nového dne. Kručelo mi v břiše, v Lisabonu však naštěstí není nouze o místa se skvělou snídaní. Mezi ty nejlepší patří: Seventh Branch Chiado, Quase Café a Pasteleria Santo Antonio.
Po 10 minutách jsem tam. Unavený si něco objednám a po chvíli prožívám food porn. Jídlo je pestré, rozmanité a chutné. Všude slyším šťastné hlasy a rozhovory. Tentokrát převládá portugalština a káva chutná lépe než kdy jindy.
Ukazuje se, že místní mají ve skutečnosti rádi pomalá rána, setkání s přáteli, dobrou kávu a snídani. Přesně to se líbí i mě – a to jsem autentický obyvatel velkoměsta, co leží 3000 kilometrů východně od Lisabonu.
